Stačí si pustit dobrou hudbu a boky se vám rozvlní samy… Taky to tak máte? Pokud jo, pouštějme si ji častěji. Pokud ne: zkuste to! Hudba totiž dokáže zázraky nejen s naším tělem, ale hlavně s náladou!
Kdysi dávno jsem podlehla břišním tancům, po čase flamenku a letos mě pohltily rytmy salsy a latinsko amerických tanců vůbec. A to natolik, že jsem se přihlásila na lekce k vyhlášené tanečnici, lektorce a choreografce Nikol Mikeskové.
Každý čtvrtek v 9 hodin stojím s dalšími deseti až patnácti ženami nejrůznějšího věku i národnosti nastoupena před zrcadly. První tóny mě pohltí, rozjedu cha-chu, sambu, rumbu…, tedy o tom spíš zatím sním. Pravda je po těch několika málo lekcích taková, že propadám beznaději, že jsem naprosté netaneční poleno a při dobré náladě mě hřejí jen nové, na latinu koupené speciální vysoké boty…
Ale abych zase nepřeháněla – z té trudomyslnosti mě vždycky rychle vytáhne právě Nikol. Udělá pár pohybů, zavlní se a vy zapomenete na všechny kroky a počítání a prostě se necháte nést. Tak ladně to zatím nevypadá, ale stejně se usmíváte, protože je vám zkrátka dobře. A přesně tohle s vámi má tanec dělat – činit vás spokojenými.
Tanec nás posouvá i v životě
“Tanec je pro mě všechno – hobby, sport, práce, meditace, životní styl. Skrz něj se člověk může neskutečně poznat a posunout nejen v tanci, ale i v životě. Naučíte se stát, chodit na podpatcích (ženy, i když dnes taky ne už úplně striktně). V párovém tanci se naučíte komunikovat s druhým pohlavím, a to nejen verbálně, ale postupně se víc a víc vnímáte i neverbálně. Učíte se prezentovat sami sebe a koordinovat celé tělo, vyjmenovat všechno by bylo na dlouho a každý by k tomu jistě dodal své,” usmívá se Nikol a dodává, že se lidi hlavně nemají bát tančit.
Začít se dá kdykoliv, v jakémkoliv věku. “Hodně lidí mě na začátku kurzů přesvědčuje, že neslyší hudbu, nemají talent, neumí si to spočítat… Ne, všechno je jen praxe. Kdokoli cítí potřebu začít tančit, není nic lehčího než sednout k internetu, najít si ten pravý styl a začít,” dodává Nikol, které už kurzy prošlo přes pět tisíc lidí a nezná prý člověka, který by se tančit nenaučil.
Nesrovnávejte se..
Důležité je podle Nikol neztrácet trpělivost a když vám něco nejde, nevnímat to jako problém a nesnažit se hned vysvětlovat, proč to zrovna vám nejde (což mi připomíná poslední hodinu, kdy jsem se zcela odepsala na sambě s tím, že jako cvičitelce Bodystylingu mi něco tak strašně pomalého přece nemůže jít…).
“Osobně bych poradila v takovou chvíli zavřít oči a představit si ty nejhorší scénáře, které mohou nastat. Co vás straší? Že vám to půjde pomaleji, než ostatním? A vy víte, co mají ostatní za sebou, jak dlouho tančí, odkud kam jdou? Nesrovnávejte se… Děsí vás představa, že neuslyšíte hudbu? A už vás to někdy někdo učil? Ne? Tak to předem nevzdávejte. Do auta jste taky někdy sedali jako začátečníci a dnes třeba řídíte,” říká Nikol (a já si dávám předsevzetí, že letos vážně řídit začnu a když ne, minimálně něco hezkého napíšu z mojí návštěvy Autoškoly pro ženy).
Ale Nikol pokračuje velice zajímavě a tezí, která se zdaleka nevztahuje jen na tanec: “Říká se, že 95 % našich negativních scénářů, které nám víří v hlavě, vůbec nenastane. Mně pomáhá vždy otázka – co nejhoršího se může stát? Děsí mě to natolik, abych to předem vzdala? A na to už si pak musí odpovědět každý zvlášť.”
Děláš to pro sebe, na trému kašli
Tréma při tanci, ale taky třeba při nějakém veřejném projevu (nedej bože na třídních schůzkách!) byla pro mě vždycky silným tématem a tak mi nedalo nezeptat se Nikol i na ni:
“Já osobně jsem vždycky ráda tančila před druhými, ale s trémou jsem se v různých částech života samozřejmě potkala taky. Používám dvě techniky: Tou první je dech. Když se dostanu do situace, že jsem ve stresu, skoro nedýchám a celé tělo je v napětí, tak si stoupnu, zavřu oči a začnu pomalu dýchat. Vnímám při tom celé tělo, protahuju se a tímto způsobem se uklidňuju. Druhou techniku bych nazvala asi jako rozšiřování komfortní zóny. Něco nechci, bojím se, stydím se, jsem nervózní, ale jdu. Jdu se sebezapřením a velkým strachem, ale jdu. Po chvíli zjistíte, že to třeba vůbec nebylo tak hrozné a že obavy byly zbytečné. Pokaždé je podle mě základ uvědomit si, že to dělám jen a jen pro sebe, pro nikoho dalšího a tím pádem je mi úplně jedno, co si kdo případně bude myslet. Jde o mě a já to chci zkusit, pak to jde.”
A jaký je Nikol návod na spokojenost?
– Dělat věci, které nás baví a vídat se s lidmi, s nimiž nás to baví.
– Být upřímný k sobě i k druhým.
– Nenechat se vyčerpat zbytečnými myšlenkami.
Tak co? Potkám vás ve čtvrtek u Nikol?
Pokud se o ní chcete dozvědět víc, mrkněte na její blog www.Tancimkazdyden.blog.cz
